Rozhovor – Pavla Dušková

 

Když jsem vybírala člověka, který by si na Pejskárium konferenci  mohl vzít na starosti téma Společné soužití, balanc mezi aktivitou a odpočinkem a povědět nám něco o společném vztahu, jak psi ovlivňují nás a my zase je, hned jsem si vzpomněla na Pavlu. Ta se totiž kromě trénování pejsků věnuje i koučinku lidí.
Napsala jsem Pavle pár otázek, abych mohla sestavit její medailonek na stránky konference a ona mi za pár dní odpověděla, že se trochu rozepsala a ať to nějak zkrátím podle potřeby. No co vám budu povídat, do těch odpovědí jsem se začetla a říkala jsem si – tyjo, to by byla hrozná škoda vybrat z toho dvě věty do medailonku a zbytek nechat v mailu. A tak vznikl nápad na tenhle článek. Věřím, že vám Pavlu zase trochu víc přiblíží a budete se na společné setkání na konferenci ještě víc těšit 🙂

 

Foto: Hana Dolejšová

 

 

Pavlo, jak dlouho se věnuješ pejskům a čemu konkrétně?

Psi se stali součástí mého života, když jsem byla v první třídě. V tu dobu pouze imaginární, ale vliv Lassie byl neoddiskutovatelný. Když mi bylo 11, po dlouhém přemlouvání rodičů, jsme si domů přivezli trikolorní šeltinku Šelinku. Ta bohužel brzy odešla do psího nebe a my si jeli pro mojí dušičku, borderku Akinku.
S ní jsem začala pronikat do tajů života psího milovníka. Sbírala jsem knihy o psech a hltala každou informaci. Zkoušela jsem stovky metod, doporučení… nejvíc se mi osvědčilo zkoušet různé postupy a ty si přizpůsobovat .. Akince a taky mně. Prostě nám.
V roce 1997 jsem se byla podívat na první agility závody a tento sport mě uchvátil. Na Kladně
vznikala tehdy OSA Jahoda Kladno a já tam začala trénovat. Tak nějak podle intuice.. Pak
přišla Mejzinka, Akinčina dcerunka, moje štístko, můj “napojený pes”. A teď se mnou sdílí život
můj splněný americký sen, Jesska.
Zbožňuju učení triků, společné hraní si, vymýšlení vlastních her, agility a obedience! Jako trenérka vedu kurzy přípravky pro život a sport (jejíž součástí jsou právě triky, různé hry i cvičení pro psovody), základy agility a agility tréninky.
Velký smysl vidím ve spojení trénování s koučovacím přístupem. Vedu i semináře na “mentální vlně”, mou vášní je totiž zejména přispívat k posunu, růstu a seberozvoji lidí. Mám ráda, když si lidi mají možnost dát zpětnou vazbu sami, neboť věřím, že to každý udělá nejlépe sám. Já věřím, že člověk by především měl pracovat sám na sobě. Taky naučit se pracovat se svými emocemi.
Psi jsou jen naším zrcadlem, úžasným zrcadlem, které nám dává příležitost se učit a růst. Naši
psi jsou našim velkým darem, jako každý člověk nebo situace, do níž se dostáváme. Z mojí
zkušenosti lidi, kteří pracují se psy, jsou ochotni pro své psy udělat mnohé. A právě díky nim si
můžou uvědomit, co by měli/mohli ve svém životě a přístupu změnit.

“Psi jsou jen naším zrcadlem, úžasným zrcadlem, které nám dává příležitost se učit a růst. Naši
psi jsou našim velkým darem, jako každý člověk nebo situace, do níž se dostáváme.”

Ráda se psy trávím společný čas.. jezdíme se psy na hory, dovolené, podnikáme výlety,
odpočíváme, spíme… Nejvíc ze všeho si užívám klidné procházky plné kochání se přírodou,
žasnutí nad moudrostí matky země, dýchání, bytí. Každý den. A obzvlášť , když je více času a já
se můžu nechat unášet, tu si sednout, tu si přivonět, tu se porochnit v potůčku nebo si zašoupat
nohami ve sněhu.. psi jsou tam, vždycky, nadšení mě následovat a ještě líp, můžu se nechat
strhávat jimi. Když blázním, když tancuju, když křičím, doprovází mě a milujou mě tak, jak jsem. A já je. Učím se, oni už to umí.
A zároveň nepatřím mezi lidi, kteří své psy berou úplně všude. Já oceňuji i chvíle bez nich.
Vyvážený život je pro každého něco jiného. Pro mě je důležité dělat věci tak, aby mně v tom bylo dobře. Zdravá “sobeckost”. Ne obětování se. Nenechat se svým psem šikanovat 😀 Žít v symbióze.

 

Jaké máš vzdělání?  Souvisí nějak s pejsky?

Oficiální diplomy a certifikáty pro mě nikdy nebyly důkazem o vzdělání či kvalitě člověka ani toho, co ví. Někdo ví hodně, ale necítí. A cítit je pro mě opravdu důležitou součástí.
Vzdělávám se celý život. Ráda se učím a posouvám, je to má každodenní náplň. Moji psi byli, jsou a budou mými velkými učiteli! Můžeme se učit z přírody, z prostředí kolem nás, ze vztahů, které máme v rodině, s přáteli a i “nepřáteli”… Jen ti naši psi jsou nám opravdu niterně blízko, a proto to často jde díky nim a s jejich pomocí snáz.
Jinak mám vystudovanou Pedagogickou fakultu UK v Praze, angličtina a pedagogika pro
2. stupeň a střední školy. Pamatuji si, když mi spolužačka v legraci položila otázku: “A víš vůbec, že jestli chceš mít školu pro psy, nepotřebuješ tu studovat?”
Práce s lidmi, principy učení, psychologie.. věřím však, že mnohem více z toho, co dnes
používám, jsem se naučila sama ze svého zájmu. Škola mě naučila, že už nikdy nechci říkat, že
něco “musím”. Intuice mě vede tam, kde jsem a vede mě dál. Díky za ni!!!!

 

Co můžeš lidem předat? A co naučili Tvoji psi Tebe?

Svoji cestu vnímám jako “Přes psy k lidem”, “Skrze psy/díky psům k sobě”. Pro mě cesta
seberozvoje začala díky mým psům. Akinka mě naučila mnohé o životě… bylo mi 13 a pořád jsem ji pozorovala a skrze ni mi přicházela různá “moudra”.. dnes věřím na intuici a jedu na “vesmíru”, takže dnes to vnímám tak, že pro mě psi byli prostředníky.. Třeba ke mně přišla, když jsem brečela, chvíli u mě setrvala a pak odešla a lehla si dál. A já si to v hlavě přeložila, že mi říká: “Vidím, že pláčeš, jsem tu s tebou.. ale všeho moc škodí, nelituj se a jdi dál.” Akinka pro mě byla ten nejlepší pes na světě. Byl to dar z nebes. Akča milovala všechny lidi, děti, zvířata, ostatní pejsky, kytičky, přídodu.. Milovala život. Mejzinka byla citlivé stvoření, milovala mě. Mě, mě, mě, tunel, létající látkový talíř a mě. Začala přebírat moje stresy, strachy, frustraci. Díky ní jsem zjistila, že neumím pracovat s neúspěchem já, jak mohla ona. Poznala jsem, že psi můžou na sebe přebírat nejen naše emoce, ale i naše nemoci. A vidím to čím dál častěji. Ne kvůli sobě, ale kvůli Mejze jsem se rozhodla stát se silnějším, lepším člověkem. Nevyužívat psy jako “terapeuty”, kterým sdělujeme všechna svá trápení, na které křičíme, když jsme vzteklí a vylíváme si svou zlost či utrpení. Rozhodla jsem se, že nechci, aby kvůli mě kdy trpěla.

Máme přesně takové psy, jaké v tu danou chvíli potřebujeme.

A tak jsem začala makat na sobě. Jessínek jen vše posouvá stále dál… Věřím, že miluje lidi, ale vlastně je hodně nejistý, protože ode mě přebral moje vnitřní, potlačené strachy. Nikomu nenutím tuhle moji teorii, ale já vím, že ve chvíli, kdy si v sobě něco vyřeším, je to v pohodě i pro mé psy. Když jsem unavená nebo vzteklá, je čas čistit své emoce místo toho, abych s nimi šla na procházku nebo dokonce na trénink. Jsou prostě naším velkým darem. Máme přesně takové psy, jaké v tu danou chvíli potřebujeme.

 

Myslíš, že je v kynologickém světě nějaké aktuální téma, na které se můžeš pomoci lidem dívat jinak?

Nechci generalizovat. Řekla bych, že vše je člověk od člověka. Navíc každý přitahujeme to, co
vyzařujeme. Kolem mě jsou převážně super lidi, kteří se ke svým psům chovají krásně.
Možná jdou hodně po úspěchu, tedy tom objektivním. Vinu dávají svým psům. Házejí na ně svoje nedostatky, svoje problémy. Pro mě je nejdůležitější náš osobní posun, můj a Jesskův. Dřív mi vadilo, že to “není vidět”, že pro ostatní se vše jeví jinak. Ono je to tak, že je úplně jedno, jak co vnímají ostatní. Tohle je můj život. Můj a Jessův. Jde mi o to, aby nám spolu bylo dobře, co nejlíp.
A to si přeju, aby tak mělo víc lidí. Ano, chci posun, chci i výsledky. Ale především chci mít v životě radost!!! Chci, abych byla šťastná a zdravá já, chci, aby byl Jess zdravý a šťastný. Víc pozorovat, míň hodnotit. Přestat soudit druhé, podívat se dovnitř sebe. Nebojovat, nesoupeřit, spolupracovat, podporovat se, sdružovat se.

Přestat soudit druhé, podívat se dovnitř sebe. Nebojovat, nesoupeřit, spolupracovat, podporovat se, sdružovat se.

Já asi víc vnímám aktuální témata v našich životech víc než jen v kynologickém světě. Tam se to jen odráží, jako kdekoliv jinde. Např. pokud pes něco “dělá”, je pro to důvod. Není to naschvál. Osobně bych si přála, aby lidi méně spěchali, více se radovali. To rozhodně prospěje i jejich psům!

 

Jak se věnuješ lidem a jejich osobnímu rozvoji?

Miluju inspirovat a být inspirována. Věřím, že na našich tréninkách dochází ke vzájemnému
obohacování. Lidi si uvědomují, jak různé věci mají, co dělají, jak se to odráží v reakcích psa.
Neříkám, že VŠECHNO je na psu ovlivněno lidmi, říkám, že HODNĚ.
Věnuju se koučinku, bioenergetice, čištění emocí. Baví mě i sportovní psychologie a mentální
trénink. A i když to dělám i “mimo psy”, často je to se psy spojené. Jsem člověk zaměřený na detail a jdu ráda do hloubky. Preferuju jemnou a dlouhodobou práci, jejíž efekt se neprojeví nejen např. na závodech, ale projeví se v životě jako celku. Neříkám, že je to snadné. Neříkám, že to jde rychle. Vnímám to jako maličké kroky vedoucí k obrovské změně. A když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že to je to, co potřebujeme všichni. Klid, zpomalení, radost.

Foto: Hana Dolejšová

 

V čem jsi jako trenér psů a lidí “jiná”?

Vždy vyzdvihuji to dobré. Dávám inspiraci spíš než rady a příkazy. Nechávám lidi samotné, aby se naučili si dát zpětnou vazbu. Vedu je k tomu, aby se učili pozorovat a popsat situaci spíš než
hodnotit. Věřím v obrovský potenciál lidí. Inspiruju k práci na sobě, změně v sobě. Při tréninkách často používám videoanalýzu. Chci jít příkladem. Při sportu, v životě. I v dobách, kdy se nedaří. Říkám věci, které cítím, že říct mám, i když je nedokážu vysvětlit. Studuju vesmírné a duchovní zákony. Spoustu lidí to odradí. Ty pravé to přitáhne. Jsem vděčná za to, že jsem.

Děkuji Pavle za rozhovor a nevím jak vy, ale já už se její přednášky nemůžu dočkat! 🙂 Její stránku najdete tady, trénuje v Kynologické hale Kladno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.