terka
Abych byla upřímná, když jsem se za sympatickou veterinářkou Pavlínou Pšeničkovou vydala, měla jsem to naplánované úplně jinak. Říkala jsem si, uděláme rozhovor o tom, proč je důležité vědět něco o první pomoci psům, jaké trable se dají zvládnout v pohodě doma a když běžet k veterináři. Pavlína mi ale navrhla, jestli se nechci pobavit o veterinářích obecně a o její cestě z velké kliniky do malé soukromé ordinace za Prahou. Začala povídat a mě to naprosto nadchlo, zapnuly jsme mikrofon a tak vznikl úplně první podcast – tedy takový audioblog, ze kterého jsem naprosto nadšená a rozhodně ho vám všem doporučuji k poslechu.
Bavíme se tam mimo jiné o tom, jak velký tlak veterináři občas musí ustát, jaké je to vrhnout se z univerzity do první praxe a jak moc propojené je rozpoležení nás lidí se zdravím našich psů.
Jsem neskutečně zvědavá, na vaše reakce, takže se určitě podělte o názor na první podcast do komentáře.
Poslechnout si ho můžete třeba v autě cestou do práce, při uklízení, nebo na procházce se psem. Tenhle formát mám čím dál radši, tak věřím, že se bude líbit i vám 🙂
Terka
Moc krásné❤️ Hodně mi to dalo, studuju na Veterině (SŠ) a o VŠ jsem přemýšlela. Malém mě i kleplo, když se kolem 12 minuty rozštěkal pes😂jsem z toho nadskočila. Podcastů dělej určitě víc! Je to strašně fajn. Si sednout, a poslouchat.☺️
To je fakt, měla jsem tam dát upozornění na štěkot a čmuchání do mikrofonu 😀 Jsem ráda, že se podcast líbil a držím palce na VŠ!
Úžasná paní doktorka s krásným příběhem. Měli jsme taky takové vesnické veterináře než jsem se přestěhovala do velkého města. A kliniky ve velkém městě? To byl pro mě křest ohněm a dodnes tyto kliniky nechápu a snažím se si držet odstup, protože jim jednoduše nevěřím. Nejen že psa neosahají během vyšetření, oni ho ani nepohladí, pak to na mě působí, že ani ty zvířata nemají rádi. Co já bych dala za takového veterináře. Podle mého názoru mají tito veterináři daleko lepší zkušenosti i zázemí i přesto, že nemají naleštěnou a nejdražší ordinaci. Děkuji za tohle audio. Je to moc super. Moc se těším na paní doktorku a na její vyprávění o čemkoliv na Konferenci Pejskaria. 🙂
To je fakt, a taky z toho potom podle mě plyne spousta problémů se strachem na veterině. Trénink v tomhle případě určitě dělá hodně, ale myslím, že polovina úspěchu je i správný přístup veterináře. Jsem moc ráda, že se Ti to líbilo, Markét 🙂 Těším se na Tebe!
Pecka, což se dalo čekat!
Já to nečekala 😀 O to víc jsem byla překvapená, když jsem Pavlíny přístup měla možnost vyslechnout <3
Tyjo úplně super. :-)Moc zajímavé povídání! Tqky bydlíme na vesnici a s tím potkáváním máme stejný problém. Lidi začnou na psa křičet, připnou ho na vidítko a s jančícím psem se mi oklikou vihnou. Díky tomu se moje fenka občas chová nepřiměřeně..:-/
Oprava: vYhnou! Omlouvám se 😀
Krásné povídání o tom jak zrají veterináři, a také o tom, že není průjem jako průjem (:-).
Úplnou náhodou jsem narazil na tento podcast a také na váš web a řekl si, že si pustím ten první díl. Výborné povídání. Hodina utekla jak voda. Tak jestli jsou všechny podcasty tak kvalitní tak se těším na to množství informací. Bydlím taky na vesnici a uplně si živě dovedu představit, jak lidi reagovali na plemeno jako je Vlkodav ještě pokud s ním šla žena. Pořád tak nějak je v myslích lidí, že když je velká zahrada tak chození po venku skoro není potřeba. Socializace psa je na venkově docela problém a lidí volí cesty spíš k lesu kde je předpoklad že nemusí řešit situace kdyby náhodou nastal nějaký problem. To je úplná klasika na venkově (teda ne všude a ne všichni nejde to paušalizovat, ale u nás je to podobné. K takovému veterináři musí být radost chodit.